"A z jakýho masa to bude?"
"No," pyšně dodá český kuchař, který sem do Norska přijel jen o den dříve než my, aby nás tu - uprostřed norské divočiny - mohl oblažovat ryze českou kuchyní, "takový výběr masa šéfkuchaře."
"Takže lunchmeat," zamumlá si nad nudlovou polívkou z pytlíku Bětka.
Na mou duši, je to lunchmeat.
A najít lunchmeat v rizotu je - jak se ukázalo hned druhého rána - ta lepší varianta. Na snídani nás totiž čeká toustový chleba s lunchmeatovou pomazánkou. Možná se tu nespravedlivě ofrňuju nad lunchmeatem a byla to paštika, kdo ví. Ale nebyla to jen tak ledajaká paštika. Byla to paštika s margarínem umě vyšlehaná do jakési pěny, která neklesala.
Dva plátky okurky, čtvrtinka rajčátka a proužek papriky. K tomu čaj, u kterého se nedalo určit, zda je to čaj černý či ovocný, protože nejspíš šlo o delikátní směs obou, a nemohla chybět ani čerstvá ranní káva. Poctivá Jihlavanka, kdo by chtěl turka, nebo poctivý granulátek s troškou sušené smetany pro ty, co preferují cappuccino.
Majitel campu, statný Nor, nad námi v horách chová krávy, jejichž mléko prodává mlékárnám na tradiční norský karamelový sýr Gudbrandsdalsost a my si tu do kávy sypeme sušené mléko dovezené z Čech. Úplně vidím, jak se mi ta kráva, co mě přes okno pozoruje, vysmívá.
Je 5°C, prší tak, jak pršet umí jen v norské divočině a my plni optimismu, že ne, my na dovolené rozhodně nepřibereme, čekáme, až na nás dojde řada v umývárkách a budeme si moc opláchnout svůj plastový talířek a plastovou mističku a těšit se, co v nich na večeři najdeme. Někdo tu slibuje knedlo-zelo-vepřo. Zlý jazykové tvrdí, že budou párky s toustovým chlebem od snídaně.
Naštěstí nás ten den čeká Údolí trollů, což je dechberoucí podívaná a přísahám, že jsem syta jen z těch zážitků. Asi určitě jsem nikdy neviděla hezčí přírodu než je údolí Romsdalen. Skalní převisy, vodopády a serpentiny mě už jen při sledování zaměstnají natolik, že ani pusu nedovírám. V jednom turistickém obchodě chci Marvovi koupit malou plyšovou postavičku trolla na rozkousání, ale zjistím, že tam vaří kávu, a tak se nechám vést svými jednoduchými pudy a na Marva zapomenu.
K večeru přijíždíme do secesního městečka Ålesund, už se vyčasilo a vypadá to, že se tu možná i lehce spálíme a opět nevycházím z údivu nad tak půvabným městem a říkám si, jak krásně se tu místním asi žije. Pak si uvědomím, že mě čeká podobné štěstí dnes u večeře. Osud tomu chce, abych objevila karton piva v akci.
Osud totiž ví, co pro nás má připraveného na plastovém tácu, a tak nám dává jedinečnou příležitost - nikoli zvrátit nezvratitelné, nýbrž smířit se s tím, co nedokážeme ovlivnit. Ano, jsou párky.
Naše silná čtyřka - já, máti a Bětka s Honzou - si z toho však nic neděláme a bezostyšně si bereme pivo s sebou na večeři. Smích nás přejde opět druhý den ráno: párková pomazánka. "To bude párek s pomazánkovým máslem," soudí Bětka, jakmile ochutná.
"Je to jasný," dodá pološeptem a nakloní se k nám. "Sem posílaj vařit ty, co jsou v Česku hledaný. Protože takhle vařit se naučil leda ve Valticích," dodá. Smíchy vyprsknu zbytek neidentifikovatelného čaje a skoro se zakuckám.
Mou nutriční výživu tu zajišťuje dezert - mramorová bábovka z Lidlu, která je natolik vyhnaná práškem, že netvrdne ani po třech dnech v ubrousku. Dva plátky bábovky jsem směnila na černém trhu za dvě nohy párků a to byl dobrej kauf.
Mám bábovku v ubrousku a pivo. Přežiju.
S těmito slovy na jazyku usínám, když se choulím do spacáku.
V noci je na nule.
Ale jak říká Bětka: "Bude hůř!"
LvK
.jpeg)
