Skandinávie 4. den: Geiranger Fjord & Tonda


Probudí mě zima. Je pár stupňů nad nulou, když se probouzíme do čtvrtého dne našeho poznávacího zájezdu. Dneska budeme sedět valnou většinu dne v autobuse, pojedeme totiž na Geiranger Fjord, kde nastoupíme na výletní loď a projedeme se kolem známých vodopádů: Sedmi sester a Nápadníka. 
A jelikož už jsem zmínila autobus, musím zmínit i řidiče Tondu. 

Je to klasický postarší bručoun, ne příliš ochotný a už vůbec ne milý, má však jednu velice zajímavou úchylku. Nemyslím to nějak špatně - všichni jsme nějakým způsobem poznamenaní. Všichni jsme na něco přecitlivělí. Všichni máme nějakou tu libůstku, že ano. A tak jedině kvituji, že Tonda se za tu svou nestydí: je háklivý na svůj autobus a s každou muškou, která se rozplácne na předním skle, dostává tik. 

"Deset minut pauza na čůrání," hlásí Vojta, náš průvodce, když Tonda staví na benzínce. 
Stavěli jsme před půl hodinkou, jsme vyčůraní na půl den dopředu, nikomu se nechce, raději bychom pokračovali, ale víme: pauza není kvůli našim životním potřebám. Pauza je kvůli tomu lejnu, co přiletělo na boční stranu skla, které musí Tonda bezpodmínečně vyčistit a celé sklo znovu přeleštit. 

Tonda miluje leštění. A nestydí se za to. 
Zatímco tak postáváme na mírném dešti na parkovišti a dožadujeme se od Tondy buď granulovaného čaje, instantní kávy či Radegastu, Tonda nemá čas. Leští přední sklo, boční skla, případně okna autobusu v případě, že by si na sklo někdo položil hlavu a zanechal tam mastné kolečko kožního mazu nebo stopu po slině. 

Pakliže čůráme o něco déle, vezme vlhký hadřík a začne utírat prach z palubní desky. A pokud by pauza trvala déle jak 20 minut, přestříká Tonda volant dezinfekcí a začne horečně leštit i volant. Pozor, teď se bavíme o každé čůrací pauze.


Jakmile nás vysadí na místě, kde máme strávit celý den, do žil se mu vlívá radost ze života: bude zametat, vytírat, luxovat každou sedačku, vyprazdňovat síťky před námi ("protože taková síťka stojí 1100 Kč a pokud zjistím, že ji někdo vytáhl, nechám mu ji zaplatit!"), třídit odpad a pokud si - nedej bože - necháte na sedačce svetr, což ho zřejmě činí naprosto nepříčetným, úhledně vám ho složí do komínku a dá do úložného prostoru. 

Geiranger Fjord je nádherný kus přírody a i když prší, koukáme všichni s otevřenou pusou. Na nějaký norský deštík je Tonda připraven a když nastupujeme do busu, tak nám přistaví červený kobereček a bez řádné očisty obuvy nás nepustí dovnitř a jdeme pěšky. 

Když dorazíme do kempu, abychom si mohli pochutnat na vybrané české gastronomii, začíná Tondovi teprve pré: může vzít celý autobus mejdlem! Ještě o půlnoci, když jdeme do sprch, se v buse svítí a Tonda leští. Zrovna vykartáčoval každé sedadlo a nyní kartáč pečlivě obírá od každého jednoho chlupu a vlasu. 

Kdy Tonda spí, nevíme. V šest ráno, když se znovu řítíme se umejt, už je Tonda na nohou a se slzami v očích sleduje, jaké stopy mu norský "deštík" přes noc provedl na právě vyleštěném skle. 

"To bude dobrý," utěšujeme ho, zatímco si důkladně otíráme boty do červeného koberce. 
A to ještě nevíme, že nás čeká kritický 5. den. 
O tom zase až příště! 
LvK


Skandinávie 3. den: Lunchmeat a Údolí trollů

"Na večeři bude rizoto. Je tu někdo, kdo nejí maso?"
"A z jakýho masa to bude?"
"No," pyšně dodá český kuchař, který sem do Norska přijel jen o den dříve než my, aby nás tu - uprostřed norské divočiny - mohl oblažovat ryze českou kuchyní, "takový výběr masa šéfkuchaře."

"Takže lunchmeat," zamumlá si nad nudlovou polívkou z pytlíku Bětka.

Na mou duši, je to lunchmeat. 
A najít lunchmeat v rizotu je - jak se ukázalo hned druhého rána - ta lepší varianta. Na snídani nás totiž čeká toustový chleba s lunchmeatovou pomazánkou. Možná se tu nespravedlivě ofrňuju nad lunchmeatem a byla to paštika, kdo ví. Ale nebyla to jen tak ledajaká paštika. Byla to paštika s margarínem umě vyšlehaná do jakési pěny, která neklesala. 

Dva plátky okurky, čtvrtinka rajčátka a proužek papriky. K tomu čaj, u kterého se nedalo určit, zda je to čaj černý či ovocný, protože nejspíš šlo o delikátní směs obou, a nemohla chybět ani čerstvá ranní káva. Poctivá Jihlavanka, kdo by chtěl turka, nebo poctivý granulátek s troškou sušené smetany pro ty, co preferují cappuccino. 

Majitel campu, statný Nor, nad námi v horách chová krávy, jejichž mléko prodává mlékárnám na tradiční norský karamelový sýr Gudbrandsdalsost a my si tu do kávy sypeme sušené mléko dovezené z Čech. Úplně vidím, jak se mi ta kráva, co mě přes okno pozoruje, vysmívá. 

Je 5°C, prší tak, jak pršet umí jen v norské divočině a my plni optimismu, že ne, my na dovolené rozhodně nepřibereme, čekáme, až na nás dojde řada v umývárkách a budeme si moc opláchnout svůj plastový talířek a plastovou mističku a těšit se, co v nich na večeři najdeme. Někdo tu slibuje knedlo-zelo-vepřo. Zlý jazykové tvrdí, že budou párky s toustovým chlebem od snídaně.

Naštěstí nás ten den čeká Údolí trollů, což je dechberoucí podívaná a přísahám, že jsem syta jen z těch zážitků. Asi určitě jsem nikdy neviděla hezčí přírodu než je údolí Romsdalen. Skalní převisy, vodopády a serpentiny mě už jen při sledování zaměstnají natolik, že ani pusu nedovírám. V jednom turistickém obchodě chci Marvovi koupit malou plyšovou postavičku trolla na rozkousání, ale zjistím, že tam vaří kávu, a tak se nechám vést svými jednoduchými pudy a na Marva zapomenu.

K večeru přijíždíme do secesního městečka Ålesund, už se vyčasilo a vypadá to, že se tu možná i lehce spálíme a opět nevycházím z údivu nad tak půvabným městem a říkám si, jak krásně se tu místním asi žije. Pak si uvědomím, že mě čeká podobné štěstí dnes u večeře. Osud tomu chce, abych objevila karton piva v akci. 

Osud totiž ví, co pro nás má připraveného na plastovém tácu, a tak nám dává jedinečnou příležitost - nikoli zvrátit nezvratitelné, nýbrž smířit se s tím, co nedokážeme ovlivnit. Ano, jsou párky. 

Naše silná čtyřka - já, máti a Bětka s Honzou - si z toho však nic neděláme a bezostyšně si bereme pivo s sebou na večeři. Smích nás přejde opět druhý den ráno: párková pomazánka. "To bude párek s pomazánkovým máslem," soudí Bětka, jakmile ochutná. 

"Je to jasný," dodá pološeptem a nakloní se k nám. "Sem posílaj vařit ty, co jsou v Česku hledaný. Protože takhle vařit se naučil leda ve Valticích," dodá. Smíchy vyprsknu zbytek neidentifikovatelného čaje a skoro se zakuckám. 

Mou nutriční výživu tu zajišťuje dezert - mramorová bábovka z Lidlu, která je natolik vyhnaná práškem, že netvrdne ani po třech dnech v ubrousku. Dva plátky bábovky jsem směnila na černém trhu za dvě nohy párků a to byl dobrej kauf. 

Mám bábovku v ubrousku a pivo. Přežiju. 
S těmito slovy na jazyku usínám, když se choulím do spacáku. 
V noci je na nule. 
Ale jak říká Bětka: "Bude hůř!"

O tom zase až zítra.
LvK

Skandinávie 2. den: Oslo a zásoby z domova

Vyspinkané dorůžova se ráno znovu balíme, svlékáme prostěradla a povlečené peřiny a řadíme se v hodinu určení u autobusu. Je krásný sluneční den a my se chystáme do norské metropole - Osla. Tam jsem byla jen ve své mysli při čtení detektivek o Harrym Holeovi, což prakticky znamená, že přesně vím, co se kde na jakým rohu stalo za vraždičku nebo kde se objevila jaká končetina. 

Můj původní plán - tedy vydat se po stopách Harryho Holea - padá, když si uvědomím, že bych zřejmě jen obcházela místní putyky. Je teprve 2. den zájezdu a už si můžeme ukázat prstem na čtyřčlennou rodinku, která bude celou dobu zdržovat. Čekáme 30 minut, nikoliv aby se rodinka mohla pěkně obléci na tu slávu, nýbrž aby se jednotlivě a následně společně a pak po dvojicích mohli všichni členové klanu nafotit selfie tyčí u autobusu, bez autobusu, u chatky, v chatce, u sprch a umýváren, u krmelce pro zvířátka, s kuframa i bez kufrů. 

"Se posaď, já už snídám pivo, tohle nedám," říká mi Bětka.
To ještě neví, že zdivočelá rodina se selfie tyčí se stane koloritem našeho zájezdu a není tak potřeba na ní plýtvat tak vzácných zásob piva nafasovaných z domova. Protože až čas ukáže, že selfie tyč je v pohotovosti s každou benzínkou a jinou zastávkou na čůrání. 

Co se zásob z domova týče - moc jsme si toho s máti nepřivezly. Máme trochu jídla jen na dny strávené na fjordech, ve městěch je vždycky příležitost se občerstvit. Pokud tedy nejste druhá rodinka zájezdu, která sice nemá žádnou selfie tyč, zato je připravena na nejhorší: v nehostinné norské divočině by se svými zásobami jídla přežila nejen zimu, ale ještě by se těšila ze štědrovečerní večeře. Jsem totiž přesvědčená, že jsem u nich koutkem oka zahlédla i ešus s vánočním cukrovím. 

Já měla šatičky, svetříček a šáteček a strašnou chuť na kafe. To jsem si dala hned u radnice a s  croissantem v ruce vyrazila k přístavu. Zatímco jsme snídaly - zase jsme se odpojily od naší skupinky - přijela loď, a tak jsme nastoupily. Koukám na kopec Holmenkollen, kde žila Rachel s Olegem a na skokanský můstek, kde Harry dopadl Sněhuláka. 

Oslo je okouzlující. Menší, než jsem si představovala, lehce zakaboněné, ale bez deště. Supermoderní, přesto s půvabnou architekturou a typicky norskými chatkami. V Oslu trávíme jen jeden den, musíme se totiž dopravit do kempu, kde budeme přespávat 4 noci. Slibuju si, že se sem ještě podívám někdy po vlastní ose. 

Teď už jenom počkáme, až se rodinka vyfotí s autobusem a můžeme vyrazit. 
Čeká nás dobrodružný večer: čeká nás totiž kempová polopenze a dneska to bude velká, ba přímo opulentní večeře. Na přivítání. 

Jakmile dorazíme na chatky, každý dostaneme svou plastovou mističku, plastový talířek a plastový tác s informací, že Jar a houbičku na nádobí jsme si měli přeci přivést, protože si nádobí po sobě každý myje sám. 



Potřebuju pivo, abych se na tu slávu správně naladila. 
"Co máte za pivo, prosím vás?" ptám se řidiče, který je taková naše pojízdná záchrana v místech, kde sobi dávají dobrou noc.

"Radegast."
"Jen ber," slyším za sebou Bětku, která už má pivo v každý ruce a míří do jídelny, "nic lepšího už dneska mít nebudeš."

A měla pravdu. 
Ale o tom zase až zítra...
LvK


Skandinávie 1. den: Sever tě zocelí!

Jsem zvyklá sama jezdit a cestovat po světě, považuju to za to nejlepší, co pro sebe člověk může udělat. Vyrazit na desetidenní zájezd se svou máti je to nejodvážnější, co člověk vůbec může udělat. Ale jak se říká - a internet je toho plnej - vykroč ze své komfortní zóny a zázraky na sebe nenechají dlouho čekat. Anebo cirhóza jater, říkám já. 

Vemte si ešusy, v chatkách si lze uvařit, hlásí z cestovky. 
Slovo ešus jsem slyšela naposledy v 90. letech, kdy jsem s ním chodila babičce do JZD pro obědy. Měla takový pěkný, hliníkový. Vsadím se, že bych ho na půdě našla dodnes. Já beru s sebou jen hliníkovou krabičku na tuhou kosmetiku a dvě nachlazené plzně v plechu, které otevírám jen co vyjedeme z Prahy. Mají mi pomoci přečkat tu první noc v buse.

Čeká nás totiž 10 dní a 3 noci v autobuse na cestě po Skandinávii. Mám jen menší kufřík, sotva se mi tam všechny ty vlněný svetry vešly, ale máti je ryze praktičtější žena a veze ještě teplá pyžama, prostěradla, polštáře a deky. Přespávání v chatkách zní jako dobrodružství, zvlášť, když je máte s někým cizím sdílet. 

Po první noci, kdy ještě všichni v autobuse mlčí, protože se vzájemně nikdo nezná a ještě si všichni hrajeme na slušný, hezký, voňavý a milý, dorazíme do Gothenburgu. Ve 2. největším městě Švédska nás vítá příjemných 24 stupňů a prudké slunce. 

Říkám průvodci, že vyrazíme celý den s máti sólo. Organizované prohlídky mě nikdy nebavily, ráda poznávám město svým tempem, vysvětluji. Pravdou je, že za léta cestování jsem si vypěstovala radar, který mě v každém zcela neznámém městě zavede mimo turistické uličky, kde je to nejlepší jídlo, pití a kde - přísahám bohu - je vždycky nějaký sekáč s neskutečným úlovkem. 

Máti je nejdříve nedůvěřivá.
"Všichni jdou a my nejdem?" "To se tu neztratíš?" "To se tu domluvíš?" "Jak se dostaneme zpátky?" 
Jakmile ale zaplujeme na ranní kávu - sluníčko a prakticky tropické počasí lidi vyhnalo na brunche ve velkém - už je v klidu. 

Vyrážíme na okružní jízdu lodí, na procházku městem, k přístavu, pak na další plavbu lodí, procházku parkem i do botanické zahrady. Večer nasedáme na autobus, který nás má převést do Norska na ubytování. 

Večer překračujeme Svinesund Old Bridge, státní hranici mezi Švédskem a Norskem, a jedeme se ubytovat. Máti se bojí pavouků, já zimy. 

Vedle nás má spát ještě jedna dvojice. Bojové podmínky vás zocelí, říkali.
A je to pravda. Ten večer nás však zocelil Jägermeister. 
"Ahoj, já jsem Bětka, tohle je Honza, holky pojďte, dáme si panáka." 
Skleničky jsem měla pouze na prosecco (místo ešusů), já bláhová, ale to v porovnání s tím, co nás čekalo další dny, to nic barbarského nebylo. 

"My nejsme pár, on je můj ex, ale zájezd jsme si koupili ještě před covidem, ten to zrušil, tak jedeme až teď. Ale já se otočím hubou ke zdi. Holky, šup, hoďte to tam, dáme ještě jednoho. Vy jste matka s dcerou?" 


Bylo rozhodnuto. Bude to dobrej zájezd.
Sever nás zocelí. A když ne sever, zvládne to Bětka. 

Po "jégrovi" jsme šly spát, aniž by nás zajímali nějací pavouci.
Kde by se tu vzali, říkala jsem si, beztak by tu zmrzli. 

LvK

Jeden produkt, dvě fáze: OPIO péče nás naučí starat se o pleť

A já vím, co pleť v tomto počasí potřebuje nejvíc - péči. A to možná ještě o trošku intenzivnější, než jsme zvyklí během roku. Ráno totiž vyžaduje SPF ochranu, večer dokonalé odlíčení (zvlášť s minerálními filtry přírodních opalovacích krémů) a lehkou, přesto výživnou péči, která zhydratuje a zároveň minimalizuje stopy po slunečních paprscích, klimatizaci či slané a chlorované vodě. 

Tohle léto tak zkouším aplikovat novinku: péči OPIO, českou značku přírodní kosmetiky. 
Ale pozor: není to jeden zázračný produkt, ani péče o pěti krocích. 

Opio prodává jen 2 produkty pro ženy 30+ a to dohromady: hydrataci pomocí Hyaluronového séra a výživu/regeneraci díky Směsi BIO olejů. Nic víc, nic míň. Jde o duo pack, samostatně produkty nekoupíte. Chápu, že by vás možná lákal jen jeden z produktů, než to vyzkoušíte, ale s tímto byznys modelem vlastně souhlasím. 

Naše pokožka potřebuje jak vodu, tak olej. Suchá pleť často sahá jen po olejové kosmetice, zatímco mastná vyhledává pouze silně hydratační produkty, přesto ani jedno není úplně správně. Potřebujeme obojí, liší se jen poměr vody a oleje. 

Proto tohle silné duo, které mám hydratovat i regenerovat, kvituji. Je to připomínka toho, že potřebujeme obě složky. Opio tomu hezky říká "twin efekt".


A co že OPIO slibuje? 

Hyaluronové sérum omlazení, vypnutí pleti a zjemnění vrásek, Směs BIO olejů připomínající balzám zase ochranu kožního filmu, zjemnění a sjednocení pleti a vyhojení drobných ranek. 

OPIO sérum je gelové a zanechává pleť svěží, nemastnou, hydratovanou a opravdu vyhlazenou. Vidět je to nejvíce asi u očního okolí. Směs BIO olejů (jmenujme například avokádový, makový, šípkový či sezamový olej) je pak doslova balzámem pro pleť namoženou sluněním. Milovat jej bude pleť suchá, ale nezatíží ani pleť pórovitou. Nejde o tuhý balzám, spíše lehčí pleťový olej, kde stačí množství jen co by se "za nehet vešel" a už tím dokonale zafixuje hydrataci v pleti a do rána si poradí například se spáleným nosem i rty. 

Ranní verdikt

Pleť je krásná, sjednocená a vyživená. Směs BIO olejů je sice objemově větší balení než Hyaluronové sérum, a tak mi zřejmě vydrží o něco déle, ale miluju jej dávat i na krk a dekolt, což jsou teď v létě velice exponované části těla, které často zapomínáme mazat. 

Sama jsem zvědavá, jestli nás od Opio čekají další produkty, vždy mám raději, když je celá pleťová řada včetně čištění pleti, přesto tahle dvojka produktů nastolí krásnou a zářivou pleť!

Dva produkty: nic víc, nic míň. 

Znáte Opio? 
LvK

Knihy, které chci přečíst toto léto


Tohle léto se důkladně připravuji na cestu po Skandinávii - nacházím skandinávské interprety, hudbu, filmy a knihy a nořím se do severských detektivek, aby mě už nyní svou atmosférou přenesly do severských dálav. Díky letošní dovolené jsem toho už teď spoustu objevila. 

A byť nejsem románová a nevadí mi se u knihy trochu bát a dočíst ji na jeden zátah, abych odhalila, kdo že je vrah, málokdy odejdu z knihkupectví bez pěkného životopisu nebo knihy o módě. Šaty z hedvábí nebo dechberoucí životní příběh dokonale vyváží kdejakou krvavou scénu. 

Letošní léto jsem si tak sestavila příběhy o marnivé kráse, o velkolepých úspěších mimořádných žen (a mužů) s mistrovsky vymyšlenými detektivkami, z nichž až mrazí. A nebála jsem se ani trošky romantiky, protože jestli si někdy dát nefalšovanou červenou knihovnu (opět s trochou severu), pak je to určitě léto. 

Vytvořte si poukázku dle výběru...

Dáme knihu? 


Dáme. A přesně podle výběru. Oslovili mě z projektu Dáme knihu, kde můžete kreativně vytvořit vlastní poukázku na knihu v libovolné hodnotě a darovat ji těm, u nichž víte, že knihy milují a zároveň netušíte, co všechno už přečetli. Vyřešit tak můžete dárek pro rodinu i kamarády. Voucher si budou moc sami uplatit dle svého výběru a to v kamenných prodejnách i na e-shopech. 

Jak to funguje? 


  • Klikněte na dameknihu.cz
  • Vyberte si hodnotu poukázky
  • Vytvořte vlastní kreativní poukázku - grafiku, citát, cokoliv vás napadne
  • Zvolte si, jestli chce voucher online či zda vám poukázka má přijít poštou
  • Obdarovaný si bude moc vybrat jakoukoliv knihu, která se mu zalíbí, v mnoha spolupracujících knihkupectví a eshopech
  • A platí to i na audioknihy i e-knihy. Vyzkoušeno! 
...a vyberte si knihu...

Knihy, které chci přečíst toto léto

Ale pojďme už k mému výběru, který čtu toto léto. 

Životopisy a móda: 


Hedy Lamarr - Filmová bohyně a vynálezkyně: zajímavý životopis vídeňské rodačky a jedné z nejkrásnějších žen své doby, která se proslavila nejen v Hollywoodu, ale svou měrou přispěla i vědě a vynálezu napomáhající protinacistickému odboji. 

Marie Curie-Skłodowská - Odvaha snít: životní osudy výjimečné osobnosti světové vědy je dalším životopisem, který mi leží na nočním stolku a na který se velice těším. 

Madame Piaf a píseň lásky: kdo by neznal legendární pěvkyni Édith Piaf. Ale možná ji známe v trochu jiném světle. Kniha, která nás přenese do pařížských ulic je přesně ten typ životopisu, kde na nás dýchne nejen zajímavý životní příběh a cesta za úspěchem, ale i tamější poměry, styl a ne vždy veselá doba...

Budoucí královna - Příběh Alžběty a prince Philipa: jak nejsem přívrženec romantických pohádek, tak příběhy reálných párů, které spolu v dobrém i zlém zůstaly po celý život, hltám. Zvlášť na pozadí monarchie. A lásku královny a prince Philipa považuji za příběh století! 

Inspirace Baťa: nikoliv životopis Tomáše Bati, nicméně jednoduše shrnutá baťovská filosofie ve všem směrech. Život podle Tomáše Bati nespočíval pouze v práci ("práce tě neobejme"), ale v dobrých mezilidských vztazích, zodpovědnosti i radosti, které si tvoříme v běžném životě. Milé čtení, které i po více jak sto letech pohladí po duši. 


Detektivky:



Milénium (Muži, kteří nenávidí ženy, Dívka, která si hrála s ohněm & Dívka, která kopla do vosího hnízda): legendární trilogie detektivek od švédského autora Stiega Larssona, jenž se bohužel fenomenálního úspěchu svých knih nedožil. Trilogii jsem zhltla jako audioknihy při venčení Marva za necelé dva týdny. Prošli jsme s nimi dlouhé kilometry denně, až jsem ho litovala. Ale nemohli jsme se vrátit, dokud jsem "nedočetla" kapitolu. Audiokniha je zvlášť pohlcující. Dejte si, pokud ještě neznáte. 

Popel a sníh: ze Švédska rovnou do Finska, resp. do Laponska. Tuhle knihu můžete číst na pláži, je totiž tak mrazivá a tak mrazivě dobrá, že vás možná ani slunce nespálí. Přenese vás sice do krutého kraje a těžké poválečné doby, nicméně se nebudete moci od knihy odtrhnout. 

Továrna na maso: na novou detektivku Miloše Urbana jsem se těšila už dlouho. Věděla jsem, co chystá a jsem ráda, že má kniha velice kladné recenze. Kniha mě zlákala už anotací - prvorepublikovou Prahu já ráda a pražská jatka svádějí ke skvělému příběhu. Nepochybuji, že Továrnu na maso zhltnu za víkend, přesto si ji šetřím až po dovolené. Až budu opět připravená na pražský život se všemi tajnými zákoutími. Protože tohle Miloš Urban umí jako málokdo!  

Romantika: 



Domek v Irsku: jestli milujete irský venkov a kulinářské lekce, užijete si tu každé slovo. Romantická linka je tu na mě trochu moc jednoduchá - možná bych to lehce okořenila něčím ostřejším, než jsou vejce Benedikt - ale knížka je to na pláž jako dělaná. Navíc vás přenese do krásné krajiny, dá poznat irské mentalitě a pomalému životnímu stylu se skvělou gastronomií. 

Co letos berete za knihu na dovolenou vy? 
LvK

Půvab Dánska


Spousta lidí mi říká, že si neumí dovolenou představit bez sluníčka a pláže. Ale na severu je to všechno taky, léto je tam krátké, ale umí být příjemné (stejně jako chladné). Loni jsem ve Stockholmu zažila i třicítky a nekonečně dlouhé dny. Jeden pán se tam se mnou dal do řeči a říkal, že Stockholm je velice slunné město a ročně má více slunečního svitu než třeba Paříž. A Wikipedie to tvrdí taky! 

Ale uznávám, že když jsme teď projížděli západní pobřeží Dánska (to východní bylo bohužel kvůli Tour de France zavřené, takže jsme nakonec skončili někde úplně jinde) a procházeli se po plážích divokého Atlantiku, hodilo se všechno, co neprofouklo. 

Takže koženou bundu či nepromokavý kabátek (a já obdivuju všechny Seveřanky, hlavně Dánky, které jsou stylové i v pláštěnce a s nonšalancí umí nosit i několik vrstev oblečení a přitom mít šmrnc) a už cestu nic nezkazí. 

Proč však miluju sever a ne jih je jednoduché - klid, ticho, čisto, netknutá příroda a především pověstný skandinávský minimalismus, styl a estetika. Možná si budu muset vzít o svetr navíc, ale nad tou krásou dánského venkova budu vždycky vrnět blahem:


LvK